Darlene and Damon (6)

3. dubna 2011 v 14:34 | Kaczi
Title: Darlene and Damon
Kaczi note:A je tu další díl, doufám že se bude líbit. Nechte mi prosím komentáře :)
Enjoy!



"Ty děvko!" vzkřikl Pete, ozvalo se burácivý zavrčení a já najednou zjistila, že moje maličkost se nachází na opačný straně než Pete a Damon. Ne snad, že bych utekla. To Damon skočil po Petovi a strhnul ho daleko ode mě, jelikož ten se mě pokusil uhodit.

Přirazil ho ke stěně, ruku pod krkem. "Co to děláš? Dej ze mě ty pracky pryč!"
"Vážně si myslíš, že jsi chlap když nadáváš holce?! Když jí praštíš?!" syčel mu Damon do tváře.
Pete se zatvářil nevěřícně. "To všechno kvůli ní?" zasípal a ukazoval na mě, zatímco se jeho zásoba kyslíku povážlivě ztenčovala. "Kvůli takový malý couře?!"
A bylo zle.

Řekli byste asi, že bych si to uměla vyřídit sama a že Damon by si to neměl tak brát. Jenže Damon si až moc bere všechno, co se mě týká. Dokáže ho vytočit sebemenší křivý slovíčko proti mně, každá maličkost, která by se mě mohla dotknout. Nechápu proč.
Takže asi chápete, co s nim muselo udělat pár nadávek na moji adresu a navíc pokus o facku. Přesně jsem věděla, co udělá. Bohužel.

"Damone, ne!" vyjekla jsem, ale už bylo pozdě.

Pete zaječel nefalšovanou hrůzou a pokoušel se bránit, když se mu Damonovy zuby zabořily do krku. Hned ho ale pustil a Pete se v bezvědomí skácel směrem k zemi. Šok ho nejspíš bránil před další bolestí. Ne tak bráchu.
"Damone," zaúpěla jsem, dvěma skoky byla u něho a jen tak tak ho stihla zachytit v pádu na zem.
Damonova kůže jako mávnutím kouzelnýho proutku zešedla, tělo se roztřáslo, ruce se tiskly k popálenýmu hrdlu. Přidušeně zaskučel a zakašlal. Na prstech mu utkvělo několik kapiček krve.

"To bude dobrý, Damie, bude to dobrý!" Hlas mi přeskakoval a zadrhával se. Byla jsem v šoku. Tohle se ještě nikdy nestalo. Vždycky já byla ta zraněná, já byla ošetřovaná, Damon byl ochránce. Teď to najednou a poprvý bylo naopak.

"Krev," zaskučel Damon a v záchvatu křeče sebou bolestně zazmítal.
"No jasně!" praštila jsem se do čela a rozeběhla se směrem kuchyň. To, že stolek, kterej mi stál v cestě jsem odkopla a roztříštila ho o protější stěnu, jsem skoro nevnímala.

Rozrazila jsem dveře ledničky a popadla několik pytlíků, který tam po včerejšku zbyly.
*

Jakmile v sobě měl prvního půl litru, začala se mu do tváře vracet barva. Ještě pořád se mi klepaly ruce, ale už jsem byla schopná alespoň mluvit.
"Pitomče," ulevila jsem si a něžně mu prohrábla vlasy, takže nadávka nakonec neměla žádnej účinek. Damon se jen ušklíbnul.

Úplně poprvý v životě jsem vzala Damona do náruče a uložila ho na nejbližší koženou pohovku. S potěšením jsem zjistila, že neprotestuje ani neverbálně.
Podepřela jsem mu hlavu naducaným polštářem a ještě jednou ho pohladila po tváři. Zatvářil se skepticky, ale mlčel, jelikož do sebe ládoval další pytlík s krví.

S povzdechem jsem se otočila k místu, kde jsem tušila přibližnou polohu původce týhle situace. A Pete tam ležel, v krku hlubokou ránu, jak se Damon vzteky zakousnul.

"Ale ne, můj koberec!" nakrčila jsem nos a zarazila se. Co jsem to řekla?!
Pete byl můj přítel, chodili jsme spolu sice krátce, ale byl to jedinej člověk, co tu pro mě byl, když Damon zmizel. Moc mi pomohl.
Ale jak jsem se probírala svými city jak jsem chtěla, sympatie k tomu člověku ležícímu pod oknem jsem nenašla. Ani přátelství, nic. Jakoby moje city prostě zmizely.
A pak jsem si uvědomila proč.

Nebýt jeho, neležel by Damon teď s obrovskou dávkou sporýše v těle. Nebýt jeho žárlivosti, nikdy by se to nestalo. Co na tom, že za zbytek může Damon - bylo mi to v tu chvíli jedno.
Nikdo na světě pro mě není důležitější než právě můj bratr. To díky němu tady jsem, díky němu jsem nezemřela na souchotě. Vděčím mu za všechno! Nikdo mu nebude ubližovat! Nikdo!

Něčí ruka mi konejšívě stiskla rameno.
"Celá se třeseš," oznámil mi Damon. Otočila jsem se.
Naprosto v pořádku a se svým klasickým křivým úsměvem stál za mnou a měřil si mě pohledem. Pak najednou natáhl ruku a otřel mi slzy. Ani jsem nevěděla, že mi nějaký proklouzly.

"Jdi nahoru, ke mně do pokoje," řekl měkce a když jsem chtěla začít protestovat, zarazil mě.
"Jsi v šoku, Darlene. Potřebuješ se uklidnit. Já se o to postarám." Jenže já se nemohla ani pohnout. Nohy mi zdřevěněly, v uších mi hučelo. Kdybych byla člověk, řekla bych, že asi omdlím. Jako upír jsem si nebyla jistá, jestli to jde.

Damon nakrčil obočí a starostlivě si mě měřil, než mu došlo, co se děje. Výraz v jeho obličeji zjihl.

"Pojď ke mně, maličká," natáhl ke mně ruku a přitáhl mě k sobě. Ochranitelsky mě objal a tiskl k sobě.
"Jsem v pořádku, neboj se. Tohle mi nemohlo pořádně ublížit, pořád ještě pravidelně piju lidskou krev, takže zranění se mi hojí rychle a sporýš se vyplaví rychleji. Tak už se uklidni."

Bylo mi trochu líp, ale od Damona se mi vůbec nechtělo. On prostě tak úžasně voněl.. A tak jsem využila svýho hereckýho talentu.

"Když já se tak strašně lekla! Chtěla jsem tě varovat, ale nestihla jsem to! A pak jsi ležel na zemi a.."

Damon mě zvednul ze země a odnesl nahoru do pokoje. Uložil mě k sobě do postele a se slibem, že se hned vrátí, zase zmizel.

Jen jsem se pro sebe tiše zasmála…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 3. dubna 2011 v 16:42 | Reagovat

Jako obvykle perfektní :) Otázkou zůstává - tak co bude?? :D Asi mě hodláš nápínat donekonečna!! :)

2 Angie Angie | Web | 19. června 2011 v 15:09 | Reagovat

no dúfam, že už sa dozvieme ako to s nimi naozaj je :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Thank you for coming...