Darlene and Damon (9)

12. dubna 2011 v 18:28 | Kaczi
Title: Darlene and Damon
Kaczi note: Zjistila jsem, že psaní v noci mi jde líp.. tudíž tohle vzniklo cca v půl 12, což se mi tak trochu vymstilo ve škole a já téměř usnula o děják a následně o ekonomiku.. :D Že by mi to vadilo? Ale kdeže.. pod perexem se pro vás nachází i video s písničkou, při který tenhle díl vznikal. Hrála mi pořád dokolečka a nejspíš díky ní tahle kapitola nakonec vypadá tak, jak vypadá..

Přeji hezké počteníčko.. a vy mi zase dopřejte trochu toho potěšení z komentářů, prosím :) U týhle kapitoly to zvlášť potřebuju!




Negative - Neon rain (myslete si o mně co chcete, já tu písničku prostě zbožňuju)



Zamířila jsem rovnou do lesa. Tedy až po tom, co jsem se ujistila, že mě Damon nesleduje. Nechtěla jsem, aby mě kdokoli rušil, a už vůbec aby mě rušil právě on.

Za těch několik málo let, co tu bydlíme, jsem si našla svoje tajný útočiště, kam se chodím schovávat, když mi není nejlíp a potřebuju bejt sama. Damon o něm samozřejmě nesmí nic vědět. Je to obrovskej javor asi pět mil severozápadně lesem, co začíná u nás za domem.

Seděla jsem vysoko ve větvích svýho tichýho útočiště a tíživý myšlenky, kterejm jsem se snažila ze všech sil vyhnout, si mě samozřejmě našly.
Nebyla jsem na něho příliš tvrdá? Zasloužil si to? Vždyť se mi vrátil teprve před tejdnem.. A hlavně se takhle hašteříme skoro pořád, co mi na tom najednou tak vadilo?!

Z úvah mě vyrušilo nejisté pípnutí telefonu. Jako kdyby i ta chudinka Nokia věděla, že nemám náladu. S neblahým tušením jsem se podívala na displej. Damon, kdo jinej.

Vrať se, prosím. Nechci se hádat. Klidně na tebe nebudu celej večer mluvit, jen se prosím vrať. Vždyť je tam hroznej slejvák!

No jo, slejvák teda byl. A já byla promočená na kost, jak jinak. Ale vracet se?

No dobře, přiznám se, že jsem se taky nechtěla hádat a že pomyšlení na výměnu týhle mokrý větve za suchou a teplou postel taky udělalo svý. Jasně, že jsem po další hodině a třech nepřijatejch hovorech od Damona seskočila z javoru a nabrala směr domov.

xxx

"Pořád se zlobíš?" ozvalo se za dveřma do koupelny. Damon nejistě přešlapoval na koberci a hrozilo, že tam vyšlape důlek.
Naposledy jsem se na sebe zamračila do zrcadla a pak jsem ty dveře otevřela.
Stál tam a ostražitě mě pozoroval.
Přešla jsem k němu a pevně ho objala. Bylo znát, že se mu ulevilo..

"Nemohla bych dneska spát u tebe?" zaškemrala jsem a omluvně na něho zamrkala.
Mlčky mě zvedl ze země a v příští vteřině už mě ukládal k sobě do postele.

"Díky," špitla jsem, zabořila hlavu do polštáře a s nosem plným Damonovy zvláštní vůně jsem během chvilky vytuhla.

xxx

Probral mě nějaký šramot, ale nebyla jsem schopná se ani pohnout, dokonce ani otevřít oči. Byla jsem neskutečně unavená. Záchvaty kašle se postupně zhoršovaly a prodlužovaly. Do toho se mi povedlo v těch nejhorších situacích dokonce omdlít.
Došlo to tak daleko, že matka nechala zavolat rodinného lékaře.
Ten si právě teď balil všechno svoje náčiní do velké kožené brašny a chystal se k odchodu.

"Takže-takže-" koktala moje matka, neschopná souvislé věty.
"Je mi líto, madam. Tohle je to jediné, co pro ni ještě mohu udělat. Měla jste pravdu, jsou to souchotiny.
Nate, dávejte jí jednu tabletu s každým jídlem, mělo by to tlumit bolest. Hlavně si pamatujte, že se to nesmí dozvědět. Pod psychyckým nátlakem by to bylo ještě horší."

"Díky, doktore," hlesla moje matka.

"Je mi to opravdu líto."

Potom klaply dveře a v pokoji se rozhostilo absolutní ticho.

Takže já umřu, pomyslela jsem si a po tváři mi sklouzla jediná slza. Umřu a nebude mi víc, než bylo Damonovi.
Pitomej život!
Zbytek noci jsem proplakala.
xxx

Někdo se mnou třásl.

"Darlene! Probuď se! Slyšíš mě?! Darlene!"

Ale já nechtěla! Nechtěla jsem sledovat, jak se na mě všichni dívají se smukem v očích. S vědomím, že tohle je možná několik mých posledních hodin..
"Nechtě mě být, já nechci," vzlykla jsem a rukama si zakryla obličej vlhký od slz.

"Darlene otevři oči. No tak, podívej se na mě!" zavelel někdo znovu. Ale to je přece Damon.. Damon!

S výkřikem jsem se vymrštila do sedu, přímo do Damonovy utěšující náruče.
"Byl to jen sen, Darlene, zlatíčko. Neplač, byl to jen sen. Všechno je v pořádku," hladil mě po zádech a pohupoval se mnou jako s malým dítětem. Ale to mi vůbec nevadilo, naopak.

"Damone," zaštkala jsem a otřela se nosem o jeho krk.
"Ššš, jsem u tebe. Neboj se, jsem u tebe," broukal tiše uklidňujícím tónem.

"Byla jsem zpátky, Damone," dostala jsem ze sebe roztřeseným hlasem.
"Kde zpátky?"
"Doma. Doktor říkal, že mám souchotiny. Že umřu. Umřu!" zaúpěla jsem a zmáčela Damonův krk dalším přívalem horkých slz.

"Byl to jen sen-"
"Já vím!" přerušila jsem ho. "Já vím. Ale já už nechci znova usnout, Damie. Nechci," při posledním slově se mi hlas definitivně zlomil. Nešlo to udržet, prostě nešlo.
"Udržím tě vzhůru," slíbil a přitiskl mě k sobě ještě těsněji.
"Hlavně mě nepouštěj," zahuhlala jsem ještě.
"Nepustím."

Rukou jemně vklouzl pod jednu z jeho černých košil, kterou jsem měla na sobě a měkce mě pohladil po nahých zádech. Při tom mě nepřestával ujišťovat, že je všechno a naprostém pořádku. A já mu věřila.
Vždyť je to Damon a to mrazení, co se mi usadilo kdesi v žaludku je určitě jenom ze šoku, ujišťovala jsem se v duchu.

Mírně jsem se od něho odtáhla, abych si otřela oči a zůstala přitom zírat do těch jeho.
To, co v nich bylo, jsem ještě nikdy neviděla. Bylo to jako důkaz jeho vnitřního šílenství, rozpolcenosti, utrpení. Tu bolest, co se v těch modrých očích zrcadlila, jednoduše nelze slovy vůbec popsat.
Damon trpěl. A tím jsem trpěla i já.

Pohladil mě po tváři a palcem mi setřel slzy, co opětovně vyklouzly na povrch zemský.
Pak se pomalu sklonil - dal mi čas, abych se mohla odtáhnout. Ale proč? Nijak jsem po tom netoužila.
Nechala jsem jeho dlaň sklouznout z tváře dozadu na krk, prsty zabořit se do mých vlasů a jeho rty spočinout na mých...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 12. dubna 2011 v 19:40 | Reagovat

Yeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeees!!! :D Skvělý! Moc se mi to líbí, konečně se dostává do míst, kde

2 Michelle Michelle | Web | 12. dubna 2011 v 19:41 | Reagovat

Ach jo, blbne mi net, takže tady je pokračování předchozího komentáře:
...do míst, kde jsem to mít chtěla :D Perfekt a hlavně - brzy se zase vykašli na spaní a piš!!! Mně se taky nejlíp píše k večeru, když je tma a fantasie pracuje na plné obrátky ;)
Super :)

3 Blonďatá Vanička - Aff Blonďatá Vanička - Aff | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 19:47 | Reagovat

Nejvííc :D Stává se přesně to co jsem čekala od prvního dílu :D Jinak já taky když píšu musí bejt aspoň půl 11 abych ze sebe něco dostala :D

4 Bella Bella | Web | 16. dubna 2011 v 9:22 | Reagovat

Jedním slovem wow.

5 Angie Angie | Web | 19. června 2011 v 15:16 | Reagovat

No supeeeer...perfektné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Thank you for coming...