Title: Darlene and Damon
Warning: Násilí (!)
Kaczi note: Děkuju, že jste se mnou měli trpělivost :) Vážim si toho.
"Sklapni!" zařval Greg a nakopl mě do obličeje. Přepadla jsem dozadu a zády narazila na zem. Dřevěný kolík zabodnutý mězi lopatkami mi projel tělem a jen tak tak se vyhnul srdci.
Zaječela jsem.
Zaječela jsem.
V tu chvíli jsem neskutečně litovala, že se kolík nestrefil přímo.
-Darlene! DARLENE!
Jen okrajově jsem vnímala Damona křičícího moje jméno. Nebyla jsem schopná určit, jestli křičí nahlas nebo jestli používá naše mentální spojení. Bylo mi to jedno
Všechno ztratilo smysl. Nic nemělo cenu. Nevnímala jsem nic kromě tý nepopsatelný bolesti, co se mi větvila od hrudníku po celym těle. Prosakovala každičkou žilkou, každym nervovym spojenim, nic nezůstalo ušetřeno.
Sem tam mi před očima zašlehly záblesky Damonova vědomí. Neudržel si bariéru, nešlo to. Snažil se vyprostit z rukou tří upírů. Marně.
Někdo z ostatních mi rozerval mikinu i tričko a na odhalenou kůži dopadlo pár kapek neznámé tekutiny. Neznámou ovšem přestala být hned, jak mi popálila kůži a zanechala za sebou štiplavý zápach spáleného masa. Sporýš.
Ječela jsem, vzpírala se, pokoušela se kopat. Tak jako jsem za dobu, co jsem upírem, neprolila mnoho slz, v tuhle chvíli jsem si celý století vykompenzovala. Nešlo to zadržet.
Sporýš mi lili kam jen mohli a kam nemohli, tam mě uhodili.
Trvalo drahnou chvíli, než mi došlo, že vzpírat se nemá smysl. Byla jsem akorát vyčerpanější.
Radši přijmu smrt silná a dobrovolně, než na pokraji vyčerpání a zlomená.
"Nechte jí! NECHTE JÍ!"
Přestala jsem vnímat. Bolest mi zatemnila už i zrak.
Do úst mi nacpali hadr napuštěný sporýšem. A když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, přišla bolest tak strašná, jako nikdy předtím.
Do úst mi nacpali hadr napuštěný sporýšem. A když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, přišla bolest tak strašná, jako nikdy předtím.
Rozřízli mi kůži na noze a do otevřené rány sypali sušenou bylinu. A nezůstali u nohy. Postupně se posunovali stále výš a já si byla jistá, že i na oči dojde.
-Promiň, Damie. Věděla jsem, že jich je 6 a stejně jsem sem šla.
-Sakra sklapni!
Pod koleno mi zapíchli další kolík. Vzepjala jsem se, záda se mi bezděky prohnuly jako luk, což mi kvůli kolíku v hrudi způsobilo další agónii.
"Zabijte mě," hlesla jsem, sotva jsem ztěžka dopadla na zem. "Zabijte mě."
Někdo se zasmál.
"I na to dojde, drahoušku. A nemusíš se bát, Damon bude s tebou. Celou tu dobu."
Smířila jsem se s tím.
I přes tu neskutečnou bolest jsem dokázala cítit mír a klid, vyrovnanost. Směs těchto pocitů jsem odeslala Damonovi.
-Miluju tě, řekla jsem a dala si záležet, aby to cítil.
A pak, aniž bychom si dali znamení či něco řekli, jsme společně udělali jedinou věc, která nám oběma připadala správná. Ať už jsem já ležela na zemi, prošpikovaná jako maso na gril, nebo Damon klečel o několik metrů dál, nucen se na moje mučení dívat.
Spustili jsme hradby kolem svých myslí.
Nezávidím jim ale 
doufám, že se z toho nějak dostanou... 
Eva | 6. února 2012 v 20:07 | 
Jupííí, jupíí, jupíí, nová kapitola!! ♥
Ani nevíš jak moc jsem se těšila na další :) Teď se musím jít učit, ale hned jak budu mít volnou chvilku tak si to přečtu a okomentuju! :)